AI a psaní beletrie
Je to taková kouzelná krabička, že? Člověk do ní něco napíše a ona vždycky tak hezky odpoví. Strukturovaně, s výraznými nadpisy a i s emotikony! No prostě paráda, člověk ať se jde zahrabat!
Hm, tak ne.
Protože už jsem s AI taky několik hodin úpravou html pro blog, kdy mi pořád dokola radila ptákoviny, nechala kód bobtnat, abych si nakonec sama přišla na to, že jsem někde zapomněla tečku.
Inu, jestli se někdy utne mistr tesař, tak AI už z toho polínka musí mít piliny.
Na co ji teda používám a proč jsem se o tom rozhodla i psát a raději to nezatloukám? Přecijen budí kontroverzi a já jsem autor v začátcích.
Zejména protože se není za co stydět.
Nejčastěji zadám dotaz, když se potřebuju v něčem ujistit. AI nic nevymyslí, protože v principu nemyslí. Sumíruje informace, alternuje je, propojuje. A taky chválí a podporuje. Dělá zrcadlo vaší vlastní hlavě. Průšvih, když jste puberťák se sebevražednými sklony. Ale pro autora s pocitem méněcenosti, který se potřebuje odhodlat tu kapitolu nějak, byť nedokonale, dopsat, je to k nezaplacení.
Takže kdybyste to nevěděli, píšu jako něco mezi Hrabalem a Austenovou.
A teď vážně.
Začala jsem AI používat při druhé redakci prvního rukopisu (Dark Academy). Nejdřív jsem váhala, jestli jí svůj text vůbec svěřit. Nastudovala si podmínky, zkontrolovala nastavení. A zkusila to. Chtěla jsem po ní, ať mi popíše linky jednotlivých postav, dějové oblouky, motivy. Už v tuhle chvíli jsem narazila na její limity, protože AI je extrémně lenivý čtenář.
Představte si, že máte v úvodu vedlejší postavu. AI přečte pozorně jen začátek a udělá z ní nejdůležitější charakter ever. Že najednou nic dalšího nedává smysl? No pochopitelně.
Zároveň se ale s jejími chybami učíte jednu důležitou věc. AI je jako to vozítko ze Stopařova průvodce, jenom jede na pravděpodobnostní a ne nepravděpodobnostní pohon. Když selže, pochopitelně vám neřekne, že do třetí kapitoly už nedočetla (proč taky, žejo). Místo toho pokračuje směrem, který se dá předpokládat. Co z toho plyne pro autora? Nu, ví o tom. Dokáže naprosto přesně určit, kde se odchýlil, zamyslet se proč a tak dále. Prostě uvažovat nad textem víc meta. A tohle vám určí jenom ten nejlepší betačtenář. Dělá to omylem, ale tak detaily, detaily.
Když jsem se hecla napsat v extrémně krátkém čase rukopis dva, rozhodla jsem se zapojit AI víc. Od prvního brainstormingu po poslední tečku jsem bojovala s její neustálou touhou napsat to za mě. Spoiler, píše špatně. Občas jsem ji z hecu nechala, abych se pobavila. Dialogy stylu "Chozé nepřijel" mi spolehlivě zlepší den.
Co teda funguje?
Dotazy stylu "dej mi pět návrhů na XY." Nejspíš zvolím šestý, ale s tím se počítá. Potom "shrň mi následující text a dej návrhy na zlepšení." Zvlášť když mám v hlavě určitý záměr a chci si ověřit, jestli mi to vychází. Vždycky ale musím ten dotaz dobře položit, aby nevytušila, co je "správná" odpověď.
Navrhování metafor a popisů. To první mě baví, s tím druhým mívám problém. Zato AI by to hrnula, až by se hory zelenaly, ptáčkové cvrlikali, lístky se ve větru melancholicky točily a vůbec. Umí si taky vytahat obrazový materiál, takže když chcete představu řekněme o poštovním dostavníku, dostanete k textu spoustu kousků učebnic a fotek z muzeí, které byste jinak lovili hodiny a nejspíš u toho zjistli tunu jiných věcí. A nic nenapsali.
Blbé dotazy, které by google nechytl. Něco ve stylu "když by průměrně zdatný člověk vystřeli jablko na oběžnou dráhu, jak daleko by vyletělo?" Spoiler, nemám tušení, ale určitě by nedopadlo daleko od stromu. Takové věci dokáží autora totálně zaseknout, a i když odpověď nebude super přesná, bude nějaká, dušičká dá pokoj a může se dál psát.
Možnost pojmenovat problém. Aby AI odpověděla, musíte jí popsat, co chcete. A často už jen tím se posunete víc než zíráním na prázdný papír a neurčitými pocity. Potom je odpověď vlastně nasnadě. AI není génius. Proto taky věřím, že je to zrcadlo.
Na co si dávat pozor?
To souvisí s prvním bodem předchozí části. AI je od posledních aktualizací přitakávač. Když se zeptáte "Není ta scéna příliš roztahaná?", bude automaticky předpokládat, že chcete slyšet, že ne. A to vám taky řekne. Fajn, když se ptáte jen z nedostatku sebevědomí. Blbý, když to berete vážně. Nezachrání vás ani příkaz "Buď kritický." Co chcete po mašině, ze které budete páčit "Tohle je blbost!" hodinu, a ještě to řekne tak slušně, že to možná nepochopíte?
Taky nepočítejte s tím, že si bude všechno pamatovat. Co na tom, že máte zapnuté ukládání do paměti, zaplacenou větší kapacitu a všechno systematicky v jednom projektu? Stejně dá postavě v osmnáctém století na ruku hodinky a garantuju vám, že jí budete informací, že tady chlapy nosí dlouhé vlasy, tlouct tak jednou za půl hodiny.
Varuji také před tím tu mašinu poslouchat. Teď ani nemluvím o ověřování informací. Ale ona vám vždycky napíše, co dalšího zábavného by se s ní dalo podniknout. Jenže otěže držíte vy. Vždycky. To, co navrhuje, s velkou pravděpodobností nepotřebujete. Ztrácíte tak zbytečně čas na věcech, které se o pár příspěvků dál stejně zacyklí.
Berte vpotaz, že ona po vás chce data. Čím víc příspěvků, tím víc dat. Bez ohledu na váš projekt.
Co jsem si z toho odnesla? A budu to dělat dál?
Od začátku jsem to brala jako experiment a přes všechny ty věci, co mě vytáčely, ho považuji za zdařilý. Asi bych ale musela vedle sebe posadit druhou Hanku bez AI, abych poměřila, jestli a jak bych to zvládla. Nedokážu to říct. Jelikož pevně věřím, že je to zrcadlo, nemyslím si, že bych se v příběhu výrazně odchýlila. Pořád považuju za největší přínos možnost si sumarizovat problém. Znáte ten pocit, když vlastně nevíte, jaký máte na něco názor (nebo s čím máte přesně problém), dokud si o tom s někým nepromluvíte? Tak tohle dělá AI.
Chcete se na problém psaní s AI podívat ještě z trochou odstupu?
Přečtěte si následující článek
