Jak jsem nikdy nechtěla psát historický román
A takhle to dopadlo
Miluju historii. Možná protože jsem v jádru romantik a naivně jsem si myslela, že princezny a rytíři jsou romatičtí. (Už mě to přešlo, nebojte.) Možná protože moje máma má stejný koníček a u nás doma byly vždycky stohy historických knih. Možná protože mi babička četla Zamarovského místo pohádek. Možná protože je příběh Caesara, Marka Antonia a Kleopatry prostě sexy.
Už když jsem ale se psaním začínala, udělala jsem malou dohodu sama se sebou. Na historii si netroufám. Nejsem historik, ale nadšená puberťačka (dávno tomu). A psát o skutečných lidech? Copak jsem takhle namyšlená? Píšu historizující fantastiku a basta. Původně viktoriánskou, potom antickou a secesní.
I přesto jsem se ve všech těch případech hodiny a hodiny topila v rešerších. Co jedli? Co pili? Jak chodili na záchod? Jak funguje Archimédův šroub? Může člověk bezpečně přeskákat po telegrafních drátech? Začala jsem v jednu chvíli hledáním obrázku otevřeného katafalku s kostřičkou v rubáši a skončila čtením pohřebního zákona. Takže on se tomu narážení do reality člověk nevyhne.
Ale zásada je zásada. Jiný svět, jiná planeta, jiní bohové. Hra se čtenářem má jasně daná pravidla a občas si na realitu potměšile mrkneme.
Jenže mi do toho před půl rokem vrazil život. Respektive se to asi celé nějak vrátilo na začátek. A protože vrážení do nastavených hranic nikdy nechodí samo, přidala se ještě jedna. Takže si je zopakujeme.
Nikdy nepíšu o historii a skutečných lidech.
Nikdy nepíšu na objednávku.
Kampak jste se nám zásady poděly? Protože jsem si docela jistá, že mám v šuplíku historický román z konce osmnáctého století, který má jednoho jistého čtenáře. Moji mámu. Asi mě taky kdysi naučili, že maminky se mají poslouchat. Nebo že na nemožné výzvy se říká: "challenge accepted."
Nikdy jsem se o tohle období nijak extra nezajímala. (Ne víc než o jiné.) Nevím, co měla který den Marie Antoinette na sobě a k večeři. Ale i takhle tvůrčí proces funguje. Go with the flow. Možná je to výsledek tvůrčí cesty. A spíš než přání mojí maminky, abych napsala něco, co si taky bude moci přečíst, je za tím zdravý nárůst autorského sebevědomí (čti drzosti).
No tak vítej do rodiny, můj milý historický románe. Slibuji, že ti nebudu vyčítat, že jsi přišel na svět z velké bolesti. Prostě už mám historický román.
Některé zásady je třeba revidovat. Protože kdo se nemění, ten zakrněl.
